neděle 28. září 2014

Vzpomínky na bombardování Brna od srpna 1944 do dubna 1945



Je to neuvěřitelných sedmdesát let od těžkých bombardování Brna od srpna do prosince 1944 americkou leteckou armádou USAAF (Velitelství 8. letecké armády USA v Itálii). Byla čtyři a to 25. srpna, 11. října, to nejtěžší 20. listopadu 1944 - bylo to jediné kobercové bombardování města v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Pak ještě ojedinělý nálet 19. prosince. Následoval několikaměsíční klid - „jen“ přelety bombardovacích svazů, protiletecké poplachy, útěky do krytů, tíseň a strach. Až v dubnu 1945 se uskutečnily dva nálety leteckých sil Rudé armády VVS (Vojenské letecké síly armádního letectva SSSR) a to 8. a 12. dubna. Jenže od 15. dubna až do osvobození Brna 26. dubna 1945 byla sovětská letadla a bombardování denní součástí brněnské oblohy, a k tomu téměř nepřetržité ostřelování dělostřeleckými granáty a raketami z Kaťuší. Brno se tehdy stalo frontovým městem.

Pamatuji všechny nálety na Brno, to napětí, strach a bezbrannost trvaly devět měsíců. Bombardování, kterých  jsem byl přímým účastníkem a svědkem, popisuji tak, jak si pamatuji, co jsem prožil, viděl, omakal, jak  jsem je vnímal. Tehdy jsem byl ten „dole“, na ulici, ve sklepě nebo v protileteckém krytu. Až do nedávna jsem  neměl tušení ani žádné znalosti, co a jak probíhalo v brněnské Luftschutz (německá centrála protiletecké  ochrany), ani jak byla bombardování připravována a plánována v USAAF a VVS. Bylo pro mne nesmírně  zajímavé si s mnohaletým zpožděním přečíst, jak nálety prožívaly a viděly posádky letadel, jak se bombardovací  svazy řadily, manévrovaly, jak nalétávaly a jak plánovači cíle vybírali, jak je piloti vyhledávali. Z toho jsem jen  něco velmi maličko viděl z chodníku na obloze. Na jaře roku 2010 jsem začal vyhledávat písemnosti a  literaturu o bombardování Brna. Přimělo mne k tomu tvrzení jednoho historika, který v televizní diskusi 25. března 2010 tvrdil, že nálet na Brno 20. listopadu 1944 nebyl kobercový, ale cílový na předem stanovené  strategické objekty a zásahy civilní zástavby byly způsobeny nízkou viditelností v důsledku mlhy nad městem.  Na žádné město Protektorátu prý nebyl uplatněn kobercový nálet. Tuto verzi přijali i mnozí autoři diplomových  prací Masarykovy univerzity v Brně, žel si toho nevšimli vedoucí prací ani oponenti. Tehdejší občané Brna a mezi nimi i já jsem ten nálet zažil  a jen se štěstím vyvázl životem. Nabyl jsem dojmu, že uvedený historik z nějakých mně neznámých důvodů zamlžuje.  Nechápu proč. Neznalost nepřipadá v úvahu. Američtí letci se již v květnu 1945 za ten nálet omluvili. Byla válka  a obětem nevinných nešlo zabránit. Vinu neměly osádky amerických ani sovětských bombardovacích letadel,  zcela jednoznačně ji měla tehdejší Německá říše, nacismus. To oni vyvolaly tak strašnou a krutou válku. „Můj“  historik o dva roky později v rozhlasové besedě na Radiožurnálu na můj dotaz prostřednictvím sms: „Byl nálet na Brno 20. listopadu kobercový?“ připustil, že to tak bylo. Jistě si televizní  i rozhlasovou besedu dotyčný historik pamatuje.

Jako pamětníka se mne osobně dotkl a pobouřil názor „historika“, který, jak jsem již uvedl, tvrdil, že i tento nálet byl jen na vojenské a strategické cíle, nikoli kobercově na město. Začal jsem systematicky vyhledávat další informace a fakta o všech významných souvislostech náletu 20. listopadu. Z takto získaných údajů, vlastních zkušeností, prožitků a znalostí Brna jsem sestavil možné příčiny tohoto tragického náletu. Netvrdím, že to tak muselo být, je to moje hypotéza. Počet a rozptyl bomb však nenasvědčuje tomu, že důvodem byla mlha. Umožnilo mi to pochopit postupy amerických plánovačů náletů, řízení bombardovacích svazů a snad i důvody rozhodování posádek letadel.


Při náletech od srpna 1944 až do osvobození v dubnu 1945 bylo zasaženo 14.000 domů a z toho 2.000 zničeno. Bez střechy nad hlavou se za tu dobu, vždy během několika minut, ocitlo na sedm tisíc dospělých a dětí. Poznamenaly vzhled města dodnes. Kdo zná Brno, stále vidí proluky i poničené fasády. Bombardování tragicky zasáhlo do osudu mnoha rodin, vyžádalo si na 1.500 lidských životů. Nejen jako memento současníkům, ale také památce všech žen, mužů a dětí, kteří při bombardování zahynuli, zaslouží naše vzpomínky a kytičky na jejich hroby. Neměli by, nesmí se z nich stát zapomenuté oběti.

Proto jsem se pokusil na základě níže uvedených faktů, literatury, diplomových prací a mých osobních prožitků zmapovat pohyb leteckých svazů, a rekonstruovat bombardování Brna 20. listopadu 1944 téměř krok za krokem. Dle mého poznání a nejlepšího vědomí je možné dovodit, že zásahy civilní zástavby a stovky civilních obětí v Brně nebyly způsobeny počasím.

To byly podněty, které mne v roce 70. výročí bombardování přivedly k nápadu zorganizovat a uskutečnit setkání pamětníků bombardování. Bylo by to logické pokračování již dříve uskutečněných akcí. Některé městské části Brna uctily oběti náletů, postavily jim pomníky a pamětní desky. Svolání a setkání pamětníků dává sedmdesátému výročí nový rozměr i význam. Nic podobného se v žádném bombardovaném městě Čech, Moravy a Slezska nikdy neudálo.

Napadlo mne, že historici, kteří se tím obdobím zabývají a studenti, kteří budou na tato témata psát a obhajovat diplomové, příp. rigorosní práce, budou mít možnost setkat se a vyslechnout přímé účastníky. Nestačí zabořit se jen do papírů a archivů a odvolávat se na renomované odborníky. Každý poznatek by se měl znovu vyhodnotit a kriticky posoudit. Pamatuji dobu, kdy to nebylo možné a překvapilo mne, že k překrucování některých událostí docházelo v uplynulých dvaceti letech a ještě i nyní.

70. výročí bylo na dohled a tak jsem na přelomu dubna a května oslovil primátora statutárního města Brna pana Bc. R. Onderku, MBA; rektora Masarykovy univerzity v Brně pana doc. PhDr. M. Beka, Ph.D. (2. 5.); Český svaz bojovníků za svobodu v Brně (2. 5.) a brněnského nakladatele pana Ing. V. Filipa. Od Pana Beka a ČSBS nepřišla ani po urgenci žádná odpověď. Přitom stačilo několik vět poslaných e-mailem. Velmi mne to zaskočilo a dodnes je mi to líto. Od pana Ing. Filipa jsem získal několik námětů, přehled názorů na takovou akci, pochopení a velkou morální podporu, i když si zprvu myslel, že s tím nápadem neuspěji. Korespondence s panem primátorem byla vstřícná. Po výměně názorů na význam, obsah a termín „Setkání pamětníků s primátorem“, jak tato akce byla nazvána, souhlasil, velmi ji uvítal a podpořil. Slíbil svoji účast, dal několik cenných rad a doporučil, abych přípravu a organizaci prodiskutoval s ředitelem Muzea města Brna panem PhDr. P. Ciprianem. Shodou okolností Muzeum již dlouho předtím k 70. výročí prvního velkého bombardování 25. srpna 1944 připravovalo výstavu „Letecká válka - cíl Brno“. Měl jsem štěstí. Pan ředitel přivítal tuto moji iniciativu. Měli jsme stejný názor. Pro úspěch setkání udělal absolutně vše, co bylo možné. Rozhodným způsobem k úspěchu přispěla také manažerka PR Muzea paní Martina Šmídtová, která byla ředitelem tímto úkolem pověřena. O setkání pamětníků a zahájení výstavy informovala veřejnost na webových stránkách, prostřednictvím brněnských deníků, rozhlasu i televize, letákem a připravila velmi pěkný kulturní program. I když jsem ji e-mailovými zprávami, dotazy, návrhy… často „bombardoval“, vždy našla, zvolila a zabezpečila to nejlepší řešení.

V den zahájení výstavy a setkání primátora s pamětníky na jednom z hradních nádvoří Špilberku jsem zprvu byl velmi nervózní. Dostanou se potřebné informace k pamětníkům, kterým je osmdesát a více let? Přijdou? Sešlo se jich na sto padesát, někteří s velkými obtížemi, jen s pomocí berlí a hůlek, ale přišli. Výstavu a setkání zahájil ředitel pan Ciprian a velmi působivě pohovořil primátor pan Onderka. Celé to bylo zarámováno do pěkného a působivého kulturního programu.

Nyní mám příležitost poděkovat všem, kteří se na úspěchu „Setkání pamětníků a primátorem“ podíleli. Primátorovi města Brna panu Onderkovi, řediteli Muzea panu Ciprianovi, manažerce paní Šmídtové, brněnskému nakladateli panu Filipovi a také mému dávnému příteli Ivanu Tejkalovi, který z pozadí k této akci velmi přispěl. Také děkuji všem sdělovacím prostředkům, tisku, rozhlasu a pracovníkům České televize - studia Brno, kteří k výročí bombardování Brna připravili a odvysílali zajímavý pořad jak v brněnském, tak v celostátním vysílání.

***

Tento příspěvek píšu u příležitosti 70. Výročí bombardování Brna, abych se s pamětníky podělil o své zkušenosti, co si pamatuji, co jsem o náletech přečetl v odborné literatuře,   a také abych vyvrátil názory některých lidí, kteří - pro mne z nepochopitelných důvodů - mnohé mlží. Je to pro nás pamětníky poslední příležitost. Je nám 80 a více let, měli bychom svým dětem, vnukům a pravnukům ještě sdělit co jsme tehdy prožili. Příštího kulatého výročí se nedožijeme. Také se obracím na potomky, kteří tento příspěvek budou číst na internetu. Vyzpovídejte své rodiče i prarodiče a napište, co jste se od nich dozvěděli. Každá zveřejněná výpověď bude přínosná. Cenné budou paměti, výpovědi a názory podobné těm mým i názory a vzpomínky odlišné. Pokud mi příspěvky pošlete, předám je brněnskému primátorovi a Muzeu města Brna. Stanou se součástí brněnské tradice, historie a archivu.

***

Na přelomu let 1943 a 1944 byly přelety amerických bombardovacích svazů přes Dolní Rakousko a Moravu do Slezska běžnou podívanou. Snad každý den dopoledne kolem desáté hodiny, a také v noci, byl vyhlašován první stupeň nebezpečí. V noci letěly poměrně nízko. Slyšel jsem jejich těžký hukot. Bylo to strašný zvuk a pro nás signál, že mohou padat bomby. Bombardovací svazy měly 100 až 800 letadel včetně doprovodných stíhaček. To by pro dnešní generaci byla naprosto nepředstavitelná podívaná na oblohu úplně plnou letadel. Ve dne a při bezmračném počasí letěly hodně vysoko. Chodil jsem se dívat a viděl letadla - tak ve velikosti malé stříbrné kuličky - a za nimi dlouhé bílé čáry sraženého vzduchu. Dvakrát jsem viděl, jak němečtí stíhači napadli letecké svazy letící pod vysokými mraky a jejich boj s doprovodnými Mustangy. V literatuře jsem si přečetl, že do německé stíhací divize, určené k obraně Brna a pro napadání amerických bombardérů, byly začleněny i jednotky tří jejich spojenců. Byla to maďarská 101. repülöosztály - ze základny Veszprém, slovenská 13. letka (velitel npor. Vladimír Kriško) ze základny Piešťany a chorvatská Lovačka eskadrilla ze základny Zilistea. Byli vyzbrojeni stíhacími letouny Messerschmit Bf 109.

Byli jsme už tak otupělí, že jsme hned neutíkali do krytu, ale pozorovali, jakým směrem letí. Často jsme slyšeli velmi vzdálené detonace kdesi severně od Brna, z prostoru Slezska nebo jižně od Vídně. Za soumraku, když byly vysoké mraky, jsme na jižním a severním obzoru viděli velmi vzdálené odlesky ponáletových požárů. Ten největší byl v polovině února 1945 po obrovském kobercovém náletu Drážďan. Uskutečnilo jej v noci 800 britských těžkých bombardérů. Před ránem dokončilo pohromu 300 létajících pevností 8. Americké letecké armády. Proč o tom píšu? V noci, když bylo ticho, jsme slyšeli hodně vzdálené dunění. Tatínek bratra a mne vzal na půdu a okénkem jsem na obzoru viděl záři, obávali jsme se, kdy to zasáhne také Brno.

Již někdy od podzimu 1943 byly při přeletech bombardovacích svazů vyhlašovány protiletecké poplachy strašným kvílením sirén. Bylo mě deset jedenáct let. Přesto si vybavuji podrobnosti a depresi těch nejkritičtějších okamžiků. Viděl jsem smrt a vlastní smrti jsem byl blízko. Jako kluk jsem zažil a viděl, co jsem zažít ani vidět nikdy neměl. Současně vím, že tehdejší prožitky neumím vyprávět ani napsat tak, aby je nezúčastněný posluchač či čtenář pochopil, „prožil“ a „viděl“ stejně jako já. Ani to nikomu nepřeji. Stále mi trčí v mozku.

Dvakrát jsem jen mimořádným štěstím bombardování přežil. Poprvé to bylo 20. listopadu 1944 s bratrem Jiřím při kobercovém náletu USAAF ve škole na Údolní ulici. Podruhé s maminkou 12. dubna 1945 na Křenové ulici č. 23/25 v přízemním bytě vedle kostela (nyní tam sídlí mateřská školka) při útoku VVS. Chci proto co nejpodrobněji popsat, jak jsem bombardování prožíval s rodiči a bratrem, a co jsem o stejných náletech přečetl v literatuře.

***

Byly ještě prázdniny. První útok USSAF jsem s rodiči a bratrem zažil 25. srpna 1944 ve sklepním krytu na Křenové ulici. Pamatuji těžký hukot letadel, svištění padajících bomb, dunění, blížící a vzdalující se detonace. Několik bomb dopadlo relativně nedaleko, na Olomouckou, Cejl, Radlas. Moc jsem se bál, vnímal jsem, jak se dům třese.

Z literatury jsem se dozvěděl o plánovaných cílech náletů. Byly to dvě brněnské zbrojovky - v Zábrdovicích a v Líšni a vojenské letiště v Brně Slatině. Také zbrojovka v Kuřimi, ale ta je vzdálena 15 km. Zúčastnilo se jej více jak 340 těžkých bombardérů B-17 (z toho 230 v Brně, 110 v Kuřimi) a 79 stíhaček Mustang. Vypustily téměř 240 tun trhavých bomb. Nejvíce škod způsobily v líšeňské Zbrojovce a na vojenském letišti, ale Zbrojovku v Zábrdovicích téměř minuly. Jak už to při velkých náletech bývá, bomby dopadly také na přilehlou bytovou zástavbu v Zábrdovicích a Židenicích, na ulice od Radlasu až po Cejl, na rodinné domky v Líšni a dělnickou kolonii pod Stránskou skálou a domky ve Slatině. Bomby zasáhly vodovodní a plynová potrubí, zpřetrhaly elektrická vedení a telefonní kabely. Během několika minut jsme byli bez vody, plynu i elektřiny. Udělat si představu jakou měly bomby trhavou sílu lze již i z toho, že krátery byly téměř osm metrů široké a čtyři metry hluboké. S tátou a bratrem jsme je jednou měřili na dvou místech - před školou (vedle kostela) na Křenové a před budovou v kolejišti na křižovatce Křenové a Štěpánské ulice.

Šok po prvním bombardování vystřídal sedmitýdenní klid narušovaný „jen“ leteckými poplachy, které stále naháněly strach. Kromě docházky do školy jsem se nesměl vzdalovat od domu. Ve škole byla část vyučování věnována tomu, jak ošetřit zraněné, nácviku přesunů do sklepního krytu, použití hasebních přístrojů, jak hasit zápalné bomby pískem, jak a kdy používat plynové masky… V září a říjnu, při přeletu bombardérů směrem do Rakouska a Slezska, se někdy odpojily menší skupiny Mustangů a napadaly pozemní cíle, nejčastěji vagony a vlaky na seřaďovacích a nákladních nádražích v Brně Modřicích a Šlapanicích.

11. října 1944 nám letecký poplach ve škole na Zvonařce přerušil odpolední vyučování v čase docela symbolickém - při výuce němčiny. Byl jsem spolu se spolužáky a učiteli ve školním krytu. Slyšel jsem detonace a cítil jen mírné otřesy. Naštěstí to bylo dost daleko, ale strach a panika všech dětí byla velmi silná. V ten den došlo k velké akci amerických stíhaček a lehkých bombardérů. Čtyřicítka Mustangů zaútočila na Starý Lískovec a znovu také na nádraží v Brně Šlapanicích, kde zničily mnoho vagonů, dva seřazené osobní a na dva nákladní vlaky. Útok pokračoval na nádraží v Pohořelicích a na letiště a nádraží v Brně - Slatině. Při tomto náletu dopadly bomby i na několik civilních domů v Olomoucké ulici a několik ulic v Brně - Židenicích. Bylo jen otázkou času, kdy se okolí školy stane příštím cílem, bylo to velmi ohrožené místo. Poblíž je nákladní a seřaďovací nádraží a v okolí několik textilních továren s armádním výrobním programem. Tatínkovi se ještě v říjnu podařilo bratra a mne přeložit do školy na Údolní ulici. Sem byli převáděni kluci ze škol, které zabavovaly bojové jednotky SS a německá armáda - Wehrmacht. Rodiče se školou na Údolní byli spokojeni. Široko daleko žádný důležitý strategický cíl a v těsné blízkosti - téměř naproti - velká nemocnice označena na střeše a v přilehlém parku velkými znaky červeného kříže. Takto umístěnou školu považovali rodiče v nebezpečném Brně za nejbezpečnější.

Než se budu věnovat třetímu útoku 20. listopadu, který je nosným tématem tohoto mého příspěvku, tak ještě stručně o čtvrtém útoku USAAF 19. prosince v poledne. Podle literatury - od předchozího náletu bylo vyhlášeno třiadvacet planých poplachů. Pokaždé jsem musel vyhledat kryt. K nervovým otřesům stačil už jen jekot sirén. Důvody tohoto náletu se údajně nepodařilo zjistit. Během přeletu velkého množství letadel směrem na sever se několik bombardérů odpojilo od hlavního proudu a zaútočilo na centrum Brna. Bomby dopadly na náměstí Svobody, Denisovy sady, Kopečnou a Soukenickou ulici.

Největší a pro obyvatele Brna nejtragičtější byl nálet 20. listopadu 1944. Z různých dokumentací jsem se dozvěděl, že na tento den velitelství USAAF naplánovalo útok na tradiční centrum výroby syntetického benzinu v Blechhammeru (dnes Blachownia Slaska v Polsku) a Odertalu (dnes Zdieszowice v Polsku). Současně byl vypracován alternativní plán pro případ špatného počasí ve Slezsku. Náhradním cílem byly železniční uzly na Moravě. Naneštěstí pro občany Brna byla nad střední Evropou a ve Slezsku mlha, která se navíc mísila s nízkou oblačností. Tyto podmínky vedly k osudovému rozhodnutí, které pro Brno mohlo znamenat téměř zkázu.

Z dokumentace vyplývá, že brzo ráno měly posádky amerických letadel poslední mítink. Ze svých základen v okolí Italské Bari startovalo 626 letadel, z toho 476 bombardérů B-17 a B-24 a 150 doprovodných stíhacích letounů Mustang.

Přibližně ve stejnou dobu jsme, bratr a já, dojedli snídani, překontrolovali, jestli v brašně máme všechny učebnice, penál, tabulku, křídu a houbičku. Ještě jsme od maminky dostali zabalenou svačinu a vydali se na cestu do školy v Údolní ulici. Od bydliště byla hodně vzdálená. Museli jsme tramvají přes celé město a dvakrát přestupovat. Pro mne a bratra to bylo normální standardní ráno.

Podle kronikářů start a následné slétávání jednotlivých letadel tak velkého počtu bombardérů a stíhaček do předem stanovených skupin vyžaduje velmi dlouhý čas. I když startovala někdy před osmou hodinou ráno, tak až okolo desáté se některá uskupení ještě slétávala a nacházela jižně od Kút. O něco později přelétlo asi 80 letounů nad Novými Zámky a stočilo se k severu. Další letouny se objevily 20 km jižně od Nitry. Velká skupina letadel byla zaregistrována východně od Balatonu. Asi 100 letadel bylo zpozorováno jižně od Budapešti. Letecké svazy, provázeny doprovodnými stíhačkami, zamířily na severovýchod k maďarsko-slovenské hranici. Pak se stočily na severozápad a okolo jedenácté byly nad západním Slovenskem, kam přilétaly další americké bombardéry a stíhačky. První sled, 170 bombardérů a necelá stovka stíhaček, dosáhl hranice Protektorátu a Slovenského státu a směřoval ke Zlínu a dále na sever. V oblasti západního Slovenska se letadla dvou sledů formovala do tří bojových svazů a objevila se 20 km od Uherského Hradiště. Mezitím první svaz napadl rafinerie ve Slezsku, kde se počasí zhoršovalo. Po desáté hodině 300 dalších bombardérů ještě směřovalo severně a Brno minuly obloukem ve velké vzdálenosti. Ani nebyl vyhlášen letecký poplach. Ve Slezsku byla viditelnost minimální. Bombardéry na rafinérii nalétávaly v malé výšce, a tím se staly dobrým terčem pro německé flaky. Malý úspěch bombardování a velké ztráty vedl centrálu USAAF k odklonu tří skupin bombardérů, které již byly nedaleko od cíle ve Slezsku, stočily zpět k jihu a blížily se k Brnu.

Ve škole probíhala běžná výuka. O blížících se letadlech jsme nic nevěděli. Protiletecká služba vyhlásila letecký poplach na úrovni varování okolo půl dvanácté, když bombardéry byly vzdáleny jen 80 km a směřovaly přímo na Brno. Sirénami byl vyhlášen poplach. To byl okamžik, kdy nám ředitel ve školním rozhlase přikázal odchod do protileteckého krytu. Bylo to pro nás docela známé hlášení. Vyzval k zachování klidu, disciplině a pořádku. Neměli jsme strach, smáli jsme se, dělali šaškoviny, vybíhali z řady. Naše kázeň asi byla menší, málo jsme se znali. Sešli jsme se z různých brněnských škol obsazených německým vojskem. Po nespočetném množství planých poplachů to pro nás bylo jen další klišé a ulití z vyučování. Měli jsme to dávno a opakovaně nacvičeno. Podle pater a tříd jsme se shromáždili před třídami a postupně nás učitelé klusem vodili do krytu. Každá třída měla ve sklepě předem určenou kóji. Nacvičovali jsme i pohyb v krytu potmě, jen s několika baterkami. Každý jsme věděli, jak se v nejrůznějších situacích zachovat. Se starším bratrem jsme se již dříve domluvili, takže již při nácviku zůstával se mnou v kóji naší třídy. Vždy se o mne staral a chránil.

Ve sklepě byly reproduktory rozhlasu po drátě a tak jsme se o situaci něco dozvídali. V paměti mám zaryté hlášení: „Achtung, achtung, die Luftlagemeldung… V němčině a pak v češtině hlásili, že nepřátelské svazy se přibližují k Brnu ze tří směrů. Čela jednotlivých svazů byla nad Slavkovem, Vyškovem a Bzencem. Po několika, snad osmi deseti, minutách jsme slyšeli vzdálené, ale blížící dunění dopadajících bomb první vlny bombardování. Až do té doby poměrně rozverná nálada se změnila. Převládla úzkost a strach. Před polednem nalétával na Brno další bombardovací svaz. Následovala pro nás nepředstavitelná katastrofa. Nemohli jsme dělat nic, jen čekat. Ve sklepě nás bylo asi sto padesát dětí a učitelé. Hukot těžkých bombardérů, svištění letících bomb, dunění              a exploze se přibližovaly. Nikdy předtím jsem takovou bezprostřední situaci nezažil. Pak strašná detonace, naše škola se zachvěla a rozhoupala jako loď na rozbouřeném moři. Slyšeli, vnímali a cítili jsme, jak se škola sesouvá. Myslel jsem, že to je náš konec. Třípatrová budova se propadla až do přízemí. Naštěstí sklep odolal. Byl to přímý zásah (později jsme se dozvěděli, že na školu dopadly dvě těžké trhavé bomby). Zhaslo světlo, praskla voda a za chvíli jsme ji měli pod kolena. Tekly splašky z kanalizace, strašný zápach; hustý prach a kouř, nedalo se dýchat. Rozsvícenou baterkou bylo vidět sotva na ruku před obličejem. Po ohromných detonacích najednou několik vteřin ticho. Absolutní ticho, žádný zvuk motorů, dunění ani svištěné pum. Naplno se provalila panika, řev a pláč. Nekontrolovatelný a neovladatelný pohyb a tlačenice pološílených dětí. S bratrem jsme se drželi za ruce, naříkali a plakali a volali maminku. Ve tmě jsme šmátrali rukama po stěně i dětech a v tlačenici jsme se instinktivně snažili udržet směr k východu. Měli jsme to i potmě nacvičené. Dva učitelé (je mi moc líto, že jejich jména nepamatuji, učili nás jen velmi krátce) neztratili rozvahu. Snažili se nás uklidnit a najít, kudy se dostat ven. Schodiště z přízemí do sklepa se propadlo. Druhý možný východ byl jediným nezazděným okénkem do dvora, kterým se do sklepa naváželo uhlí. Protiletecký kryt a umístění jednotlivých tříd jsme znali velmi důvěrně. Předchozí nácvik, ze kterého jsme měli jen legraci a ulití z vyučování, se nyní vyplatil. Po paměti, ve tmě a stisknuti tlačenicí dětí jsme tápali a postupně se v krytu orientovali. Začali jsme se řídit hlasitými výkřiky a příkazy učitelů. Podařilo se jim nejkritičtější okamžiky zvládnout. Před „uhelným“ sklepním okénkem směrem do dvora byla spadlá hromada cihel a suti. Naštěstí zůstala úzká ulička mezi sutí a zbytkem zdi. Těm co byli nejblíže, se podařilo holýma rukama spolu s učiteli prohrabat. Rvali a házeli úlomky cihel a suti jako šílení. Trvalo jim to celou věčnost, ve skutečnosti to bylo snad deset dvacet minut.

Pod okénkem byla tlačenice. Měli jsme štěstí, naše třída byla hned ve vedlejší kóji, a tak jsme to k okénku oproti ostatním dětem měli nejblíže. Bratr mne strkal před sebou. Když mne dotlačil pod okénko, vysunul mne po dřevěné skluzavce, kterou se naváželo uhlí, a protlačil okénkem na školní dvůr. Od jednoho pamětníka jsem nedávno četl jeho vzpomínku, že dětem okénkem ze sklepa pomáhali hasiči a členové CPO (Civilní protiletecká ochrana). Ale to muselo být později. V té době jsem s bratrem a dalšími kluky již běželi po Údolní dolů.

Všude byla suť, prach a oheň. Z přízemního domku ve dvoře školy zbyla jen hromada cihel. Bratr mne stále držel za ruku a táhl k zídce. Z jedné strany byly trosky školy, naproti svah pod hradem Špilberkem. Když jsme se otočili zády ke svahu a čelem k troskám, tak na dohled vlevo byly jen hořící rozvaliny a ruiny mnoha činžovních domů. Před námi trosky školy. Také vpravo hořelo několik rozvalin. Mezi těmi troskami, snad zázrakem, zůstal stát jen jeden dům (jako osamělý tam stojí dodnes, má číslo 599/37). Byl jedinou možnou cestou jak se ze souvislých hořících trosek dostat na ulici. Jen jsme museli překonat zídku a dostat se zezadu do dvora domu, který „přežil“. Přelezli jsme vyvrácená domovní vrata na konci průchodu a dostali se na ulici. Vyběhli jsme. Udolní ulice připomínala řeku. V celé šíři ulice ve výšce chodníku valila se voda asi z prasklých vodovodních potrubí. Do silnice bylo vyvaleno a hořelo několik domů, prach a kouř. Po ulici zmateně pobíhali lidé, někteří byli ranění. Ve vodě leželi mrtví. Bylo to strašné. Několikrát docela blízko vybuchovaly časované bomby se zpožděným zapalováním. Pod nohama se mi chvěl chodník. Viděl jsem třes a pohyb domů. Po nedalekém opožděném výbuchu okolo nás běžel německý voják. Nesl utrženou ruku, stříkala z něj krev a strašně řval. Když jsem se ohlédl, ležel a nehýbal se. Utíkal jsem s bratrem k domovu ulicí dolů směrem k Husové. Brácha mne stále táhl za ruku. Asi po šedesáti sto metrech byl na pravé straně dům zasažený tak, že jej bomba rozpůlila od střechy až do přízemí, jako kdyby byl z perníku a rozpůlen nožem. Na chvilku jsme se nerozhodně zastavili. V části, která zůstala stát, jsme viděli zbytky místností i s nábytkem, obrázky i stropní lampou. Z jedné podlahy visel koberec. V horním patře, v polovině zachovalé kuchyně, byla žena. Měla úplně bílé vlasy, mávala rukama a křičela: „Hilfe! Hilfe! Běželi jsme dál. V dolní části Údolní na pravé straně byla tehdy nějaká prodejna, snad lékárna. Před vraty postávalo několik mužů. Slyšeli jsme dunění leteckých motorů. Asi to byli opozdilci. Byly čtyři, jen přelétali. Viděl jsem je, takže mlha již nebyla. Muži nás zavedli do sklepa. Byli jsme umazaní a zaprášení, na sobě jen lehčí poranění, ale všude plno krve. Měl jsem odřeniny ve vlasech a na čele, jak jsem se někde udeřil. Utržené nehty na třech prstech asi jak jsem se škrábal po uhelné skluzavce, moc to bolelo. Do krve odřená kolena a lokty asi jak jsem prolézal sklepním okénkem a za ním odhrabával další suť. Dali nám napít a jedna paní nás mokrou utěrkou trochu omyla v obličeji na rukách a nalepila náplast na čelo a prsty. Nevím, co se pak se mnou dělo, ale já chtěl za každou cenu jít ze sklepa ven. Drželi a nechtěli mne pustit. Po nějaké době jsem se vysmekl a vyběhl vraty na ulici - přímo do náruče tatínka. Měl šílenství a strach v očích. Běžel ke škole. Bylo štěstí, že tam nedoběhl. U zborcených a plamenem zachvácených trosek by se určitě zbláznil.

Doběhli jsme do sklepa pro bratra. Domů jsme nemohli přímo nejkratší cestou. Pro mne to byl obraz naprosté zkázy. Všude se kouřilo, mnoho domů hořelo a byly vyvaleny na chodník a silnici. Všechno bylo strašně zaprášené. Mezi troskami zranění, mrtví lidé i části těl. Někde za troskami jsme zaslechli sirénu hasičů a na moment zahlédli stojící záchranku. Všude trosky, plno skla, mraky písku a prachu, krátery. Husovou ulicí to nešlo, zastavili nás vojáci Wehrmachtu. Proběhli jsme Solniční na Českou a na náměstí Svobody (tehdy Adolf-Hitler-Platz). Také tam byla vojenská hlídka a nepustili nás. Kličkovali jsme a hledali cestu, kde nehořelo, nebyly krátery ani do ulice vyvaleny trosky domů. Šli jsme zpět Českou a Jakubskou. Běhounskou se nedalo projít. Když jsme došli k Jezuitské a pak na konec Kozí, proti nám z Poštovské ulice běželi zděšení lidé, tak tudy to také nešlo. Pobíhali jsme ulicemi téměř dokola. Vrátili jsme se na Jezuitskou, pak před kostelem hned doprava a zpět na Kobližnou. Někde tam jsme přeskakovali trosky a šli zpět přes náměstí Svobody na Masarykovu (tehdy „Třída Hermana Göringa). Vojáci byli poblíž ústí České a nevšimli si nás. Běželi jsme Masarykovou a doběhli k nádraží. Byla tam zbořená věž nádražní haly. Pak už to šlo. Podešli jsme poškozený železniční viadukt a byli na Křenové. Domů jsme to měli tak pět šest set metrů. Přivítala nás maminka. Tiskli jsme se k sobě a plakali. Tu cestu si pamatuji velmi dobře. Později, někdy na jaře 1945, jsem ji spolu s bratrem několikrát prošel.

Vše, co jsem popsal, včetně detailů, si stále živě pamatuji. Když se soustředím a zavřu oči, všechno znovu vidím a prožívám, jako by se před očima promítal film. Obtížně se mi o tom i píše, ale musím. Ještě i po sedmdesáti letech se mi o tom těžko vypráví, jdou slzy do očí.

Nálet v několika vlnách trval jen 22 minut. Protože došlo k poškození systému sirén, byl nálet oficiálně ukončen až někdy odpoledne. Zabezpečili to hasiči. Na autech měli ruční sirény a projížděli Brnem. Rizikem byla téměř stovka časovaných bomb. Vybuchovaly po několika minutách, hodinách i dnech. Součet škod byl obrovský. Zahynulo na 450 lidí (z toho 60 dětí), těžce zraněno bylo více jak 1.500 osob, někteří později zemřeli, lehce zraněno jich bylo asi deset tisíc. Několik tisíc, někteří uvádí až pět tisíc lidí, přišlo o střechu nad hlavou, ztratili úplně všechno a neměli kam jít, bloudili po městě. Zcela zničeno bylo 183 domů a dalších 1.204 poškozeno z toho 295 těžce (mnohé z nich musely být později strženy). To je tragická statistika způsobená za pouhých dvaadvacet minut. Ještě malý dovětek. V tento den byl v Brně Říšský protektor K. H. Frank. Bohužel přežil.

Bombardéry B17 a B24 (plně naložené bombami) i stíhačky Mustang měly dolet mezi 2000 a 3200 km a s palivem vystačily asi tak na pět hodin letu. Jestliže z letiště v Bali startovaly ráno mezi sedmou a osmou hodinou, tak po dlouhém slétávání a návratu ze severu se nad Brno dostaly po téměř pěti hodinách letu a blížily se kritické hranici palivových zásob pro bezpečný návrat na domovské letiště. Aby splnily úkol - napadnout náhradní cíle - musely by udělat změny v organizovaných svazech a v mnoha vlnách je navádět nad poměrně malý, ale strategicky důležitý brněnský železniční uzel. Na jakékoli změny měly jen několik desítek sekund či minut. Přeorganizovat tři sta těžkých bombardérů byla sama o sobě velmi riskantní operace. Dalším manévrováním a přeskupováním letadel by daly příležitost protiletadlovému dělostřelectvu, flakům i útokům stíhaček Luftwaffe. To nebylo možné. Proto jsem tak podrobně popsal, jak dlouho trvalo slétávání letadel do bojových formací po jejich startu z letiště v Bali. Jediným řešením pro bezpečný návrat bylo, co nejrychleji se nad průmyslovým a strategickým Brnem zbavit nákladu bomb, neměnit uskupení, zásadně ani směr ani počet útoků. Bylo zcela nepodstatné, jestli nad městem byla modrá obloha, nízká oblačnost nebo mlha. Za jakéhokoli počasí by rozhodnutí musela být stejná. Nebo snad mohou obhájci nízké viditelnosti nějak vysvětlit omluvu pilotů USAAF za toto bombardování a proč byly stovky letadel přesměrovány z jednoho zamlženého cíle ve Slezsku na jiný, stejně zamlžený cíl v Brně?

Nemyslím, že v náhradním zadání bylo uskutečnit kobercový nálet. Byl to důsledek souběhu naprosto nepředpokládaných bojových situací i mnoha náhod. To se ve válce stává. Jen je nutné takové události správně a nestranně vyhodnotit a nehlásat bludy.


Posádky znaly ztráty a také měly strach o svůj život. Jen za tři měsíce (srpen až říjen 1943) nad Německem a jím ovládaným územím bylo ze země nebo ze vzduchu sestřeleno 120 bombardérů zahynulo nebo bylo nezvěstných více jak tisíc letců. Posádky bombardérů měly jen 25 % šanci přežít. Při každém náletu bylo v průměru sestřeleno 20% letadel. Na přelomu 1944/45 uskutečnili západní spojenci v Německu 19 masových náletů. Zúčastnilo se jich jedenáct tisíc bombardérů. Němcům a jejich spojencům se podařilo sestřelit 700 letadel USAF a 2.700 letců přišlo o život. Jen nad Berlínem bylo sestřeleno téměř 600 britských bombardérů, ve kterých bylo více jak 2000 pilotů, střelců zaměřovačů a dalších členů posádek. Z celkového počtu 55 tisíc amerických leteckých posádek jich 16.000, tj. 29 % zahynulo. Statistiku ztrát Sovětského letectva jsem nenašel. Posádky letadel se určitě chtěly vrátit živé. Tomu se vůbec nedivím, ani jim to nezazlívám. Na obou stranách spojenců převládali mladíci, bojující tisíce kilometrů daleko od domova za svobodu jim cizích lidí. Šli do služby i přesto, že věděli, že jejich šance na návrat nejsou vysoké. Jen nerozumím, proč „můj“ historik, pokud je alespoň trochu odborník, tyto situace neuměl vyhodnotit a zásahy civilní zástavby sváděl na nízké mraky a mlhu. Také připomínám, že již tehdy měli američtí piloti radarové zaměřovací přístroje Mickey H2X, které umožňovaly rozeznat obrysy vybraných objektů a provést poměrně přesný zásah cíle i za mlhy, snížené viditelnosti i v noci.

Při tomto náletu bylo na Brno vypuštěno tisíce těžkých trhavých bomb o váze 277 tun. Na údajně prioritní cíl jich však dopadlo jen 9, slovy devět. Z toho 7 na nádraží a kolejiště a 2 na provozně neutrální cíle, pěší podchod a věž s hodinami. Dalších dvatisíce bomb, o váze větší jak 276 tun, způsobilo pohromu téměř ve všech městských částech. Zasažena byla oblast od severního okraje (Veveří), přes celý historický střed města, Staré Brno, Komárov, Černá pole, Černovice, Husovice, Juliánov, Židenice, Zábrdovice až po jižní předměstí Horní Heršpice. Byla jen náhoda, že brněnská dominanta, hrad Špilberk, zůstal ušetřen. Ale ulice těsně pod hradem, zejména Údolní, dopadla fatálně. Těžce bylo zasaženo mnoho domů v ulicích Koliště, Bratislavská, Francouzsá, Cejl, Pekařská, Lesnická, Lužova, Mendlovoí náměstí a mnoho dalších. Zasažena byla snad všechna brněnská předměstí. Několik - zřejmě náhodných bomb - dopadlo na Zbrojovku v Zábrdovicích.

Na město nalétávaly bombardovací svazy ve třech vlnách od severozápadu k jihovýchodu, kolmo (přes koleje) a nikoli podél kolejí. Vyhledat nákladní, seřaďovací i osobní nádraží bylo možné sledováním kolejí. To šlo téměř naslepo, ale také podle navigace z mapy i radarovými přístroji. Koleje k Brnu přichází od jihu a ve městě se velikým pozvolným obloukem odklání doprava - k severovýchodu. Jestliže železniční uzel byl prioritní cíl, tak na něj nalétávaly tím nejméně vhodným, vlastně naprosto špatným směrem. Sledováním kolejí nemohli piloti cíl minout, a kdyby tímto směrem pokračovali, nemohli minout ani řadu dalších skutečně vojensky strategických objektů napojených na železniční koleje, několik továren, zbrojovku, cementárnu a další. Ale do těch míst nepadla ani jedna cílená bomba. Nejsem historik ani vojenský odborník na letadla, příp. bombardování za druhé světové války, ale první co mne napadlo, bylo podívat se na mapu Brna. Cožpak „můj“ historik, ale ani diplomanti, nebyli schopni udělat totéž, co udělal civilní laik a zakreslit do mapy dopady bomb a vyhodnotit směry náletů s ohledem na stanovený cíl? Takovou hloupost, že na vině byla mlha, by pak nikdy nemohli pustit do éteru, jen se tím zesměšnili.

Rozumím a chápu, že při náletech byly zasaženy i civilní bytové zástavby a objekty. Je mi líto životů nevinných občanů. Také jsem mohl být mezi nimi. Jen jsem měl trochu více štěstí. Byla to daň války. Také rozumím špatné viditelnosti, chybám bombometčíků i manévrování k úniku protiletecké palbě ze země a ze zaměřovačů kulometů letadel Luftwaffe. O život jsme se báli my dole i oni nahoře. To platí jak pro angloamerické tak i sovětské posádky. Tímto názorem chci podtrhnout, že můj kritický pohled na bombardování Brna 20. listopadu nemá ideologické pozadí. Přišel jsem málem o život při americkém a potom i sovětském leteckém útoku. Nemám v tomto smyslu žádné tendenční ani politické předsudky. Hlavním viníkem bylo nacistické Německo, které rozpoutalo světovou válku.

***

S tím, jak se k Protektorátnímu území přibližovaly jednotky východních a západních spojenců, narůstalo nebezpečí vzájemných střetů mezi jejich leteckými silami. Tomu preventivně bránila dohoda, která od ledna 1945 stanovila linii operací mezi sovětským a angloamerickým letectvem. Linie se táhla od Stětína přes Berlín, Ruhland, Drážďany, Brno a Vídeň až do Záhřebu. Území naší republiky (tehdejšího Protektorátu) bylo rozděleno na dvě části. Severovýchodní Čechy spolu se severní a jižní Moravou byly ve sféře sovětského letectva, oblast západně od této linie patřila do sféry letectva západních spojenců. Tato linie vlivu byla upravována v souladu s postupující linií pozemních armád SSSR.

Letectvo VVS uskutečnilo první nálet na Brno až 8. dubna, druhý pak 12. dubna 1945 v souladu s postupem a přiblížením fronty k Brnu. Od 15. dubna až do osvobození 26. dubna bylo bombardování, raketové a dělostřelecké ostřelování každý den, prakticky nepřetržitě ve dne i v noci, a stalo se nedílnou součástí života. Bylo to kruté období. Protrpěl jsem jej v protileteckém krytu, vybudovaném v domě školy na Křenové ulici. Dvanáct dní, od 14. dubna, jsem ve sklepě žil spolu s bratrem, rodiči, prarodiči a rodinou bratra maminky.

Zásahy těžkých dělostřeleckých granátů a raket Kaťuší měly obdobnou tříštivou sílu jako bomby vypouštěné z letadel. Přiblížení letadel bylo slyšet i vidět a včas jsme mohli být varováni. Kdežto když jsme slyšeli svištění letících střel nebo raket, tak už mohlo být pozdě hledat úkryt. Dalo se jen čekat, že snad dopadnou v bezpečné vzdálenosti. Také se říkalo, že dokud střely slyším, jsem mimo nebezpečí. Byli jsme už tak otrlí, že útočící letadla jsme sledovali a šli do krytu, až když bomby padaly příliš blízko.

Po prosincovém bombardování jsme měli téměř čtyři měsíce relativní klid. Časté houkání sirén nás sice stále zahánělo do krytů, ale byly to jen přelety letadel. O to horší byl tlak německých a Protekto-rátních úřadů. Dramaticky snížily příděly potravin, vyhlašovaly pracovní povinnosti a nucené práce. Mezi námi, českými a německými dětmi, docházelo stále k častějším konfliktům a pranicím. Příslušníci Hitlerjugent byli agresivní, provokovali, vyhledávali střety. Měli klacky a důtky, honili a bili nás. Chodili ve skupinách a v uniformách. Prakticky vždy byli proti nám, neorganizovaným jednotlivcům, v přesile a vždy nás přemohli. Bitím nás přinutili klečet na chodníku a prosit, museli jsme snášet strkání a kopance, někteří na nás močili. Nikdo z kolemjdoucích neměl odvahu se nás zastat a dospělí Němci se smáli. Ponižování zesilovalo. Samozřejmě, pokud to bylo možné, jsem se snažil takovým, zpravidla uniformovaným skupinám, vyhnout. Kdo to nezažil, nemůže to dnes pochopit, vcítit se do mojí tehdejší situace.

Na podzim 1944 byli studenti ze zrušených středních škol, ročníky 1924 až 1927, povoláni do pracovních záloh. Byla to forma povinného tzv. totálního nasazení na nucené pomocné práce. Místo studia byli zařazováni jako pomocní dělníci (Hilfsarbeiter). Ti kluci byli tak o šest deset let starší než já. Opravovali poškozené železniční koleje, odstraňovali ruiny domů zřícených do ulic, zasypávali krátery po bombách. Nedostali žádné pracovní vybavení, ochranné pomůcky ani nářadí. Viděl jsem, jak z trosek domů na Křenové a Cejlu jen rukama vyhrabávali a odnášeli mrtvé lidi i zbytky jejich těl. Určováni byli na nejhorší práce, které by dobrovolně nikdo nedělal. Jejich předáky byli vesměs brněnští Němci, kteří uměli česky. Není divu, že se tito „kluci“ po válce podíleli na jejich vyvedení z Brna.

Okupační úřady začaly na jaře 1945 přeměňovat Brno v opevněné město, ve kterém měl být hájen každý dům.  Byla vyhlášena pracovní mobilizace pro muže od 15 do 55 let. Pod dozorem ordnerů (Ordnergrupe - civilní služba složená z brněnských i říšských Němců) stavěli v ulicích a na vhodných místech ve směru předpokládaného útoku zákopy, železobetonové pevnůstky, různé typy střílen, zátarasů, zábran a uzávěrů v ulicích kde se očekávaly pouličních boje. Několik takových zábran bylo i v naší (Křenové) ulici.

Bombardování letectvem Rudé armády VVS,

Od prvních dubnových dní byly sovětské letouny každodenním hostem na brněnském nebi. Útoky však byly jen sporadické, na několik vybraných cílů. Situace se dramaticky změnila v neděli 8. dubna 1945. Z letiště u Galanty vzlétlo k dalšímu náletu na Brno 18 lehkých bombardérů Boston. Pěkné jarní počasí plné sluníčka vylákalo do ulic a parků mnoho lidí a rodiny s kočárky a dětmi. Krásné počasí přitahovalo také nás kluky. Po nějaké době bez sirén a náletů jsem od rodičů dostal povolení jet na kole se třemi kamarády na výlet.

Pokusím se nyní konfrontovat záznam kronikářů s tím, co jsem tehdy viděl a prožil.  Kronikář: „V 15:05 se začal v dálce ozývat dunivý hřmot leteckých motorů. Jelikož nebyl vyhlášen letecký poplach, nikdo nevěnoval sílícímu zvuku příliš pozornosti. Skupina sovětských bombardérů oblétla severní předměstí města, stočila se na jih a zamířila přímo do centra města. V 15:08 h sovětské Bostony zasypaly seřaďovací a veřejné nádraží a zasáhly i přilehlý sousedící park na Kolišti malými tříštivými bombami. Letecký poplach byl paradoxně vyhlášen až po odletu bombardovacích strojů v 15:22 a sirénami byl ohlášen „konec“ náletu v 15:40.  Materiální škody nebyly příliš velkého rozsahu; 20 a 50 kg pumy lehce poškodily 98 budov a jen jeden dům byl poškozen těžce. Bylo však mnoho mrtvých a raněných, nejvíce v parku na Kolišti. Zasahujícím záchranářům a zdravotníkům se naskytl děsivý obraz roztrhaných a do větví stromů vržených těl. Počet ztrát na životech není znám, odhaduje se více jak padesát mrtvých a přes sto raněných. Toho dne byl poplach vyhlášen ještě třikrát, naposledy v 21:35. Velkým štěstím pro občany bylo, že k bombardování používaly jen malé pumy a rozptyl dopadu bomb mimo strategické cíle nepřekročily 10 - 15 %. Vinou nevyhlášení poplachu však byly zbytečné ztráty na životech“. 

Viděl jsem ten nálet na vlastní oči. Po obědě jsme s kamarády vyjeli na výlet přes Královo Pole na Zaječí horu. Měli jsme radost z nečekané volnosti a sluníčka. Trochu jsme blbli na kolech, jezdili serpentiny mezi kameny. Pak někdo vykřikl: „Letadla!“ Z kopce jsme několik kilometrů od nás viděli nalétávání letadel přibližně od Tuřan a Komárova, a pak bombardování někde nad středem města, mraky prachu, kouře a požáry. Zmocnila se nás panika a strach. Okamžitě se mi vrátily všechny vzpomínky z prožitého otřesu ve školním sklepě na Údolní. Nálet trval jen několik minut, ale pro nás to bylo nekonečné. Když letadla odletěla, rychle jsme se vraceli domů. Naše cesta vedla Sportovní ulicí dolů, Pionýrskou na Lidickou a pak ulicí Koliště domů na Křenovou (uvádím současná, nikoli tehdejší názvy ulic). Než jsme tam dorazili, netušili jsme, co se stalo, jinak bychom určitě zvolili jinou i delší cestu. U stromů byly žebříky a nějací muži s páskami na rukávech sundávali zbytky těl. Přinášeli a podél parku na chodník pokládali jednotlivé části roztrhaných a mrtvých dospělých a dětí a rozbité kočárky. Z bombardování, z pohledů na raněné a mrtvé, jsme už jako děti byli dost otupělí. Zažil jsem to po bombardování na Údolní a pak i na Křenové když převáželi mrtvé jen tak na otevřených dřevěných povozech - brněnskou hantýrkou na plateňácích, tažených koňmi. Ale co jsem viděl na Kolišti, byla otřesná, nezapomenutelná hrůza. Už v úvodu jsem napsal, že jsem viděl, co jsem vidět nikdy neměl.

Podle dostupných informací měl letecký útok za cíl kolejiště, veřejné a seřaďovací nádraží. Z osmnácti bombardérů vypustili asi 100 malých bomb (20 a 50 kg) o celkové váze cca 3 - 4 tuny. Měli výhodu relativně malého rizika sestřelení. Letectvo USAAF již koncem roku 1944 podstatně oslabilo německou protileteckou obranu a letci VVS v tom pokračovali. Naštěstí byl nálet uskutečněn převážně na vybrané cíle. Hlavním důvodem velkého počtu mrtvých a raněných bylo, že kolabovala německá informační protiletadlová ochrana - nebyl vyhlášen letecký poplach. Lidé nedostali včas informaci a neměli čas dostat se do krytu. Bombardéry nalétávaly na nádraží podél železničních kolejí, které jsou z velké části poblíž a ve stejném směru jako park a ulice Koliště.

Tento nálet otřásl důvěrou ve fungování místní protiletecké ochrany. Okupační úřady přiznaly, že fronta není daleko a za těchto okolností mohou přijít výstrahy o přiblížení letadel pozdě a nelze vyloučit další nenadálé útoky. Byli jsme upozorněni, abychom vyhledali kryt, jakmile zaslechneme zvuk leteckých motorů, nebo uvidíme letadla. Nepodařilo se obnovit dodávky elektrického proudu. Začal ustávat veřejný život - lidé přestali chodit do zaměstnání, činnost zastavila řada institucí i měst- ské úřady. Byly strženy elektrické troleje, nefungovala městská doprava. Po Křenové a v některých dalších ulicích tramvaje nahradila malá lokomotiva se dvěma vagónky. Proti útočícím letadlům rozmístil Wehrmacht v ulicích protiletecké kanóny - flaky a těžké protiletecké kulomety s více hlavněmi. Byly i poblíž našeho domova. Jejich umístění zvyšovalo nebezpečí dalších náletů právě na tato děla a kulomety a budovy v jejich blízkosti. Zvuk jejich střelby pronikal i do krytu.

Dva tři dny po tomto náletu němečtí vojáci umístili naproti školy na Křenové ulici (na rohu činžovního domu, ve kterém v přízemí byly kanceláře spořitelny) dřevěnou maketu tanku ve velikosti a barvách skutečného obrněnce. Ten se pro nás kluky hned stal místem zájmu. Začala strkanice, kdo si na maketě bude hrát. Kluků a holek z Hitlerjugend bylo víc a vždy byli organizovaní. Německy nám nadávali do českých psů a sviní. Donesli kameny a nějaké železné součástky, které na nás házeli. Jeden kus železa jsem zvedl a po klukovi, který házel, jsem ten kus mrštil. Bylo dobře, že jsem se netrefil, rána to musela být velká. Rozbil jsem velké sklo výlohy spořitelny. Ukázala na mě Němka, naštěstí jen Protektorátnímu policistovi, který k bitce doběhl. Rodičům domlouval a přikázal, aby mě nepouštěli na ulici. Pochopil jsem, jak dětskou bitkou a neuvážeností jsem mohl ohrozit celou rodinu. Tehdy byl kritický nedostatek skla a výlohových tabulí zvláště. Byl to velký malér. Táta se domluvil s vedoucím spořitelny a se strýcem plochu zabednili prkny.

O tom, že se již nelze spolehnout na Luftschutz, jsme se přesvědčili již za čtyři dny 12. dubna. Scénář, podle něhož proběhl druhý útok, byl stejný jako v případě prvního náletu. Kronikář: Skupina lehkých bombardérů přilétla od západního předměstí v 9 hodin. Opět se zaměřili zejména na seřaďovací nádraží a průmyslové podniky v jeho blízkosti. Svrhly přibližně 150 až 200 lehkých tříštivých bomb. Zasažená oblast se táhla od Joštovy třídy přes Husovu a Veselou ulici, náměstí Svobody, Dominikánské náměstí, Zelný trh, Cejl a Křenovou ulici až po Komárov. Poškodily pět továrních objektů, hlavní nádraží a Rosické nádraží. Nálety byly cílené a snažily se vyřadit z provozu především energetické zdroje Brna. Poškodily plynárnu a teplárnu, elektrárnu vyřadily z provozu. V celém městě byla přerušena dodávka elektrického proudu. Na několika místech poškodily vodovodní a plynové potrubí a kanalizaci. Byli jsme bez vody, elektrického proudu a plynu. Bylo zasaženo 105 domů z toho 21 těžce. Tento nálet byl mnohem, ničivější než ten předchozí. Zabito bylo 78 lidí, těžce zraněno 98 a stovky zraněno lehce“.

Tolik mrtvých a raněných nemuselo být.  Němci však výstražnou službu již sabotovali. Záznam kronikáře: „Brněnské vedení Luftschutz vědělo o blížících se letounech s dostatečným časovým předstihem. Pozorovatel na věži Petrova vypověděl, že ohlásil telefonem přílet letounů. Sloužící Němka odvětila, že to vědí dávno, ale houkat se nebude, bylo by to zbytečné.“ A tak sirény opět zůstaly tiché a rozezněly se až po odletu letadel. V ulicích se opakovaly scény, podobné těm v parku na Kolišti 8. dubna. Včasným vyhlášením poplachu by lidé měli několik minut na to, dostat se do krytu. Také maminka i já bychom sirény slyšeli a odešli do protileteckého krytu.

Vyučování ve školách v té době již bylo zrušeno, tak jsem byl doma. Každou sobotu, pokud nebyl poplach, jsme do školy chodili pro úkoly a příští sobotu jsme odevzdávali vypracovaná řešení. Maminka v přístavku k domu (kuchyni) opravovala šaty na šicím stroji. Já jsem seděl na WC. Mamince se přetrhla nit. Přestala šít a v tom okamžiku slyšela blížící se dunění a exploze. Přiběhla, vytrhla mě z mísy, přeběhli jsme do ložnice (která byla již součástí činžovního domu) a „vlétli“ pod postel. Byly to šílené okamžiky. Hukot letadla a dopad bomby v naši těsné blízkosti, ve vedlejší místnosti, byly stresující. Takové situace nelze slovy vylíčit. Bylo to strašné.

Přímo na přístavek dopadla bomba a zcela jej zničila. Betonový strop se propadl na podlahu. Odolala jen čelní zeď, ale místo vstupních dveří zůstala po nich jen díra. Pokud bychom neutekli, nemohli jsme přežít. Nosnou zeď domu bomba neprorazila, a tak jsme se pod postelí s maminkou zachránili. Krátce po bombardování přiběhl táta ze školy odnaproti. Když viděl zborcený přístavek, začal strašně naříkat, křičet a řvát. Už toho bylo na všechny strašně moc. S maminkou jsme otevřeli přízemní okno a vylezli, spíš vypadli na chodník. Táta plakal štěstím, nedokázal ze sebe vypravit ani slovo, jen řičel. Pak se ptal po bratrovi. Jirka naštěstí přiběhl nezraněn od kamaráda ze sousední ulice. Tak jsem jen s velkým štěstím přežil již druhý přímý zásah bombou na dům, ve kterém jsem právě byl. Zachránila nás přetržená nit na šicím stroji.

Dnem 13. dubna 1945 se definitivně zastavil veškerý hospodářský a veřejný život. Jen částečně fungovala městská správa, zdravotníci a hasiči. Snad nejdéle fungovala pošta. Přestaly se vyrábět potraviny, Skončily pekárny, mlékárny, zavřeny byly všechny obchody, nevycházely noviny. Provoz skončily všechny továrny i služby. Občas otevřel některý pekař. Ale nikdo nikdy nevěděl, kde a kdy se to stane. U pekáren stály dlouhé fronty. Pekaři většinou nepekli, tak ani neotevřeli. Přežívali jsme převážně z našetřeného sušeného chleba nakrájeného na kostičky.

Od pondělí 16. 4. až do osvobození se sovětská letadla stala nedílnou součástí brněnské oblohy. Střídaly se průzkumné, bombardovací, bitevní a stíhací letouny. Stíhači nalétávali na vojenské transporty v ulicích a také na dělostřelecká hnízda a flaky. Bombardování těchto cílů a zásahů civilních budov bylo každý den několik.

Po posledním náletu Němečtí civilisté začali opouštět město. Luftschutz byl reorganizován a v Brně převzali poplachovou službu protektorátní zaměstnanci. Systém sirén byl narušen. Tam, kde nefungoval, jezdili po ulicích hasiči a ručními sirénami hlásili nebezpečí i ukončení náletu. Jenže to zabralo mnoho času, bylo je slyšet jen v místech průjezdu a doba potřebná k ukrytí se zkrátila.

Opět podle kronikáře:15. dubna byl poplach vyhlášen desetkrát, v pondělí čtrnáctkrát, v úterý 17. dubna jedenadvacetkrát. Občané se stěhovali do sklepních krytů. “

Z té doby pamatuji také tento příběh. Mezi 17. a 18. dubnem Křenovou ulicí ustupovaly nejen motorizované jednotky armády a SS, ale také slovenští vojáci. Jejich vojenská nákladní Tatrovka zastavila. Byl jsem u toho. V kabině byli dva vojáci. Měli problém s pneumatikou. Když kolo vyměňovali, přišel tatínek a nabízel jim civil a úkryt. Prý musí dohnat svoji kolonu a pak se vrátí. Předal jim obálku s dopisem rodičům do Buštěhradu, aby ji poslali někde za Brnem, když to bude možné, a kde by snad ještě mohla fungovat pošta. Nevrátili se, asi nemohli.

K velkému leteckému útoku bitevních a bombardovacích letadel došlo v ranních hodinách 17. dubna. Cílem byly sklady pohonných hmot, vojenské letiště v Brně Slatině a brněnská čtvrt Černovice. 18. dubna se na předměstí Brna poprvé objevily čtyři sovětské tanky, které se probily od Popůvek až k brněnskému Ústřednímu hřbitovu, kde byly německými protitankovými děly a panzerfausty zničeny. Pamatuji, že se o průjezdu těch tanků mluvilo. Povídalo se, že od Králova Pole projeli celým Brnem. Byla to nadějná zpráva, osvobození už není daleko. Že byly zasaženy a zničeny, jsme se tehdy nedozvěděli.

19. dubna na podporu útočících jednotek bombardovala VVS jižní a západní brněnská předměstí. V Pisárkách bomby zničily tramvajové remízy a sousední vodárnu. Byly přerušeny dodávky pitné vody do velké části města. Letecké útoky na německé pozice probíhaly i během následujícího dne     20. 4. V odpoledních hodinách bylo bombardováno centrum Brna a večer Židenice. Brno vlastně už bylo „frontovým“ městem. 21. dubna byla RA jen 6 km od Brna. Ve večerních hodinách 22. dubna byl vyhlášen poslední letecký poplach. Luftschutz i s českým osazenstvem přestal fungovat. Tento poslední Fliegeralarm již nebyl až do osvobození města odvolán. Během celé noci z 22. na 23. dubna bylo na jihovýchodní předměstí soustředěno silné bombardování. Opakovaně byly zasaženy vojenské cíle ale i obytné čtvrti v Židenicích, Juliánově a Černovicích a opět bylo bombardováno Slatinské letiště.  Náletů se zúčastňovalo velké množství bombardovacích a bitevních letadel. K tradičním cílům patřila teplárna a elektrárna na Radlase.

Po zásahu elektrárny jsme zůstali bez elektrického proudu. Svítit se mohlo jen petrolejovými lampami a svíčkami. Naštěstí jsme petrolej, knoty i lampy měli našetřené.

Došlo k opakovanému bombardování Židenic, Olomoucké a Křenové. V této oblasti byl silný textilní průmysl, lehké strojírenství, poblíž nákladní i osobní nádraží, plynárna, teplárna a elektrárna, a také velké množství ženijních obranných postavení. Byl zahájen všeobecný útok na Brno, začala prudká ofenzíva. Ve dnech 24. a 25. dubna VVS prolomila obranný val před Brnem a učinila obchvat města ze západu i východu. Ze vzduchu byla podporována 54 bombardovacími letadly, 147 bitevníky a 188 stíhacími letouny. V nočních hodinách nad městem operovalo 42 víceúčelových dvouplošníků. Od této chvíle už nešlo rozeznat, zda škody způsobuje dělostřelba, rakety nebo letecké bomby. V několika sledech byla bombardována jižní a jihovýchodní předměstí a pak i zbývající čtvrti města. Bitevní a stíhací letadla stále napadala přesunující se německé pozemní jednotky v brněnských ulicích. Před polednem 24. dubna byl velký letecký útok na centrum Brna. Bomby dopadly na Moravské náměstí, Čechyňskou ulici a Dornych. 25. dubna bylo bombardováno celé severní předměstí.

Ani po osvobození 26. dubna a obsazení většiny města Rudou armádou pro nás válka ještě neskončila. Na okrajích Brna se fronta až do 8. května posunovala jen velmi pomalu. Jednotky SS a Wehrmachtu ještě 28. 4. ovládaly severní předměstí - část Králova Pole, Knínice, Medlánky, Mokrou Horu, Řečkovice. Po americkém a sovětském bombardování jsme zažili také německé granáty a letecké bomby. Ze Soběšického návrší (bylo osvobozeno až 8. května) německé dělostřelectvo ostřelovalo část Králova Pole, Husovice a několik střel dopadlo i v blízkosti naší ulice. Německá a jejich spojenecká letadla napadala vojenské kolony Rudé armády v brněnských ulicích. Viděl jsem střemhlavé nálety německých stíhaček. Naštěstí tyto bomby nedopadaly v blízkosti, odkud jsem letadla sledoval.

***

Od 12. dubna, kdy maminka a já jsme jen se štěstím nezůstali v troskách bytu, začal tatínek každý den psát a odesílat dopisy rodičům do Buštěhradu. Pro případ, že nepřežijeme, chtěl uchovat svědectví o tom, co jsme prožívali, kdy a jak jsme zemřeli. Protože pošta v Brně přestala fungovat, poslední dopis předal 18. dubna slovenským vojákům, aby jej někde dali ještě na fungující poštu. Jestli všechny tatínkovi dopisy byly rodičům doručeny, si již nepamatuji. Zachovány zůstaly dopisy, která tatínek napsal v době od 19. do 25. dubna jen proto, že již nebyla žádná možnost je odeslat. V Brně nefungovalo už vůbec nic. Bylo to moc zlé. Z obsahu dopisů je zřejmé, že byl na konci psychických sil. Bylo to důsledek okupace, války, Lidické tragedie - kde byl zavražděn jeho vzdálený bratranec, čekání na zatčení, bombardování, starostí a strachu o rodinu. Vrcholem asi bylo, když běžel naproti ke škole v Údolní ulici, a pak když viděl trosky bytu na Křenové krátce po jeho zasažení bombou. Už ani moc nevěřil, že přežijeme. I když to je velmi soukromé a osobní, rozhodl jsem se z nich uvést výňatky. Tak je možné posoudit obsah tátových dopisů jeho rodičům s popisem událostí, které si pamatuji a jak stejné dny popsali kronikáři.

***

19. 4. Milý tatínku a maminko! Při vší té hrůze, kterou prožíváme, stále se ještě snažím, abych Vás stále, dokud to je možné, informoval. Do úterka jsem posílal normální poštou z Brna, ve středu jsem poslal dopisy po vojácích (slovenských – pozn. BM), kteří jeli z Brna. Snad se někdy sám přesvědčím, jak jste poštu ode mne dostávali. Snad to budou dopisy, které si uchováte jako památku na nás… Nevím, podaří-li se mi tento dopis ještě včas z Brna odeslat, ale využiji každé možné příležitosti, abych tak mohl učinit… Dnes ve ¾ 2 okolo naší budovy v pravém slova smyslu bomby jen pršely. Světlo nám zhaslo a budova se chvěla a houpala tak, že jsme si mysleli, že máme přímý zásah. Teprve když jsme vyběhli na ulici, tak jsme zjistili, že to bylo ještě i tentokrát vedle, téměř, ale přece vedle… Věřte, že není ani možno Vám vypsat jakou hrůzu prožíváme. To se vypsat ani nedá… Těsně v sousedství hoří celý blok domů… Hoří 15 nebo více domů a různá skladiště… Hasiči musí každou chvíli do krytu a oheň nechat ohněm, a tak je již  ½ 11 hod. v noci a stříkačky pracují. Také nejen, že lidé o vše přijdou, ale nemají ani kde hlavu složit… Dnes, pokud jsem mohl zjistit, bojuje   se již v předměstích Brna Modřicích.

20. 4. Ráno. Celou noc jsme měli naprostý klid. Je ½ 6 a slyšíme hasiče, jak v sousedství stále pracují a hasí. Střelba ožila a mám dojem, že dnes v pátek již padne rozhodnutí… Celý týden jsme se nemyli a nesvlékli. Ani jsme nemohli, vždyť jsme každou chvíli mohli čekat, že se nám bouda zhroutí a pak nemáme čas jen utíkat. A tak všichni, jak zde jsme, spíme, dokud je to ovšem možné… Vždyť při té hrůze, kterou jsem prožil ve čtvrtek minulý týden, by to nebylo ani možné ani divné (to bylo 12. 4., kdy jsme s maminkou byli v bytě zasaženém bombou - pozn. BM).

21. 4. Celý den v pátek jsme měli poměrně klid, zato celou noc z pátku na sobotu nebylo klidu vůbec. Do jedné hodiny s půlnocí je slyšet nepřetržitá dělová střelba. Teď je právě 8:05 hod. a kanonáda nejen neustává, ale naopak sílí a slévá se v jediný rachot a dunění. Dnes je nejnebezpečnější den vůbec. Dnes myslím děti nepůjdou ani na půl hodiny na čerstvý vzduch… Dnes je to týden, co jsme prvně spali ve sklepě. Tedy již týden jsme v pravém slova smyslu uvězněni i pohřbeni, neboť nevíme, nebude-li také kryt našim společným hrobem. Po celý den téměř nepřetržitě sledujeme leteckou válku. Díváme se od našeho domu, jak letí bombardéry a nad nimi stíhačky. Zdola na ně zuřivě pálí, je vidět jak se granáty roztrhávají kolem letadel. Letadla zase dolů střílí z kulometů a vypouští bomby. Od rána do večera jen v nepatrných přestávkách stále a stále zuří bitva nezmenšené prudkosti… Zde na Křenové máme jinak naprostý klid. Využíváme toho a vyměnili jsme do kbelíků pitnou vodu a zlepšujeme násyp písku na okénkách do sklepa. Končíme před 7 hod. večer, jsme unaveni a zase ani sebemenší známky, že by byl již konec. Vysílač brněnský nevysílá již celý týden a ve zprávách o Brnu téměř nic neřeknou, sami nemáme možnost se přesvědčit, jak fronta stojí a tak jsme odkázáni jen čekat, čekat a čekat.

22. 4. Celou noc jsme měli úplný klid… Není slyšet střelbu, jen letadla několikrát přeletěla… Již druhou neděli trávíme ve sklepě a není žádná naděje, že by to brzy skončilo… Zprávy jsou různé… jeden říká, že jsou Rusové mezi Rajhradem a Modřicemi, druhý opět tvrdí, že Brno obchází přes Vyškov a na druhé straně přes Třebíč. Co je pravda, nevíme… Zatím nám světlo elektrické zase svítí. Vodovodní potrubí máme pro náš dům rozbité, ale hned naproti máme vodovod v pořádku… Milánek už je úplně bez horeček, rty má stále ještě rozbolavěné, ale pěkně se mu to hojí. Jiří je stále stejný hrdina a Jiřka se uklidnila natolik, že jí již ani střelba na nervy příliš neúčinkuje. Co se mne týče, usmířil jsem se se smrtí a vyrovnal se životem… Buď smrt, nebo plný život. Střední cestu volit nechci… Celý den byl naprostý klid. Kdybychom neviděli kolem sebe samé trosky a spoustu mrtvol, nevěděli bychom ani, že nějaká válka existuje.

23. 4. Tak jsme si pochvalovali, že máme v neděli klid a že nám stále svítí elektrické světlo. Svítili jsme jen v neděli do ¼ 10 večer… Slyšíme hučení leteckých motorů. Vyběhli jsme na ulici podívat se a již jsme viděli, jak z letadel vypouští světelné rakety… tak oslnivě svítily, že bylo vidět jako ve dne… bylo jich mnoho, slyšeli jsme první detonace a celou půl hodinu kolem naší budovy opět bomby jen pršely. Budova se chvěla přímo v základech, skla, která ještě zůstala v oknech se s třeskotem sypala… dveře se samy otevírají a zavírají… zem se s námi houpala a bylo to tak hrozné a tak kruté, že jsme tentokráte byli již pevně přesvědčeni, že není možno, aby naše budova vůbec ještě stála… bylo cítit prach, jak se domy hroutili, světlo zhaslo a už se nerozsvítilo… celé Brno jest bez elektrického proudu… je možné, či vůbec myslitelné, aby kolem nás hromadně lidé umírali a my jsme stále živí    a zdraví… aby všechny domy kolem nás byly v troskách jen ten náš obstál… abychom se dočkali konce tohoto běsnění?  Je nějaká naděje, že budeme opět moci jít na procházku, či do kina… beze strachu, bez obav před bombami?… Totiž možné to je, ale bohužel pramálo pravděpodobné. Vskutku je jen moudré se smířit s tím nevyhnutelným, se smrtí… A tak ještě před desátou večer jsme viděli ohromné čtyři ohně - plynárna, elektrárna, slévárna a staré jatky… Rusové v noci bombardují vždy asi v intervalech po třech hodinách. Rozhodli jsme se s Jendou (bratr maminky - pozn. BM), že budeme celou noc stát hlídku. On stál do 3 hod. ráno a já pak zbytek…až v půl 7 hod. přeletěla letadla a shodila jen asi 2 pumy, o osmé pak velmi silně bombardovali Špilberk a asi kolem 10 dopoledne opět, ale dále od nás… Z fronty je slyšet střelba… je tak hustá že se jednotlivé detonace slévají v jeden dlouho trvající ohlušující rachot… Jsme za živa pohřbeni a ani nám nemůžete kytičku na hrob položit.

Dopoledne v našem sousedství nakládají mrtvá těla na obyčejný valník… přikryti jsou jen papírem, vidím rozbité hlavy, obnažené ruce i nohy… všechno krvavé a špinavé tak, jak je z rozvalin domu vyhrabali… Je 1 hod. z poledne a opět jsou zde bombardéry… chlapci chodí s helmami na hlavě       a oba se skutečně velmi statečně drží… budou osudem odměněni za svojí statečnost, nebo se nedočkají večera? Od jedné hodiny celé odpoledne i celou noc jsme nepřetržitě jen v krátkých přestávkách bombardováni… měl jsem dnes službu večer do 2 hod v noci… klid netrvá dlouho, je slyšet svištění letící dělové koule a již dopadá a exploduje… občas přejede kolem nákladní, osobní či obrněné auto i tank… je mi podezřelý jiný zvuk, slyším jasně hluk leteckého motoru a již slyším 2 exploze… honem do krytu a již to padá… Ve dvě hodiny s půlnocí se střídám s Jendou v hlídce… uléhám ještě při ohlušujících detonacích.

24. 4. Přichystali jsme si petrolejové lampy a trochu poklidili a měli jsme sváteční snídani. Maminka (moje babička - pozn. BM) - starý nezmar - upekla při tom všem ještě třenou buchtu Jiřímu a Jiřce k svátku, neb dnes je 24. dubna, den svátku Jiřího. Mají to špatný svátek ve sklepě při blikající, smradlavém a čoudovém petrolejovém světle… Jsme již desátý den v krytu… kolikrát se kolem nás přehnala smrt… Je ½ 11 dopoledne a zuří bitva o Brno. Téměř nepřetržitě pálí děla, letadla bombardují a střílí z kulometů… Službu jsem měl opět z večera do 2 hod. s půlnocí. Celou tu dobu zuří dělostřelecká palba.

25. 4. Dnes jsme 11 den ve sklepě… Bitva zuří nezměněnou prudkostí i v době kdy stál hlídku Jenda… Jsou právě 2 hod. odpoledne, kolik leteckých válek, kolik vln bombardování… prožít ani vypovědět se to nedá … dnes je bitva nepřetržitá, ani dvě vteřiny není klidu… Právě dnes se mi nechce do psaní… hřmění explozí a strach, že nám to nad námi všechno spadne na hlavu… Je ¾ na 3, Jenda přiběhl, že prý Rusové jsou na hlavním nádraží… němečtí vojáci zděšeně utíkají po ulici, jede auto a přes chladič leží mrtvý voják… na valníku tažený koňmi leží 5 zakrvácených vojáků, jeden zřejmě raněný do nohy řídí koně. Vše šíleným úprkem běží směrem od Olomoucké a po Křenové směrem do města.

***

Tolik z neodeslaných dopisů tatínka rodičům do Buštěhradu. Poslední napsal asi 16 hodin před příchodem vojáků Rudé armády. Je to výpověď o starosti, strachu, prožité tragédii i beznaděje posledních dnů, hodin a minut před osvobozením 26. dubna 1945.


Konec